7. výstava výtvarného studia Dolní Újezd
"Něco o člověku"
Sokolovna Dolní Újezd 3.-8.6.2006
Vážení přátelé, jste srdečně vítáni na další z našich výstav. Pravidelní návštěvníci možná místy zaznamenají trošku jiný pedagogický rukopis. Pavlína Lipavská se věnuje malému Adámkovi, a tak mi pomáhají dvě mladé kolegyně - Petra Jonášová a Ilona Motyčková. Pedagogickou praxi letos na jaře u nás absolvovala Petra Zavřelová, studentka VOŠ Pedagogické školy v Litomyšli. Její projekt "Hračka jako výtvarná inspirace" se prolíná celou výstavou.
Jak už je z předešlých přehlídek patrné, pracujeme v obsahových celcích. Během školního roku zpracováváme jedno ústřední téma. Letos jsme se zaměřili na člověka. Tedy vlastně na sebe, na své bezprostřední okolí, na lidské společenství vůbec. Mapujeme lidský život od prenatální fáze až po úplný konec. Domnívám se, že není třeba obšírně vysvětlovat smysl letošní instalace. Spoléhám na Vaši schopnost vcítit se. Ponechám zcela na Vás, jak naši výstavu vstřebáte a co si z ní pro sebe odnesete.
Roboti v úvodu - to je jisté memento, stejně jako "rodina" u televize. Televizní přijímač jsme povýšili na božstvo a vůbec si neuvědomujeme, jak s námi manipuluje. Abychom zcela neokorali a dokázali se otevřít naději, je třeba hledat. A tak každý něco hledáme…
Děti jsou však naděje. Proto se jim věnujme. Právě uzavírám již 27. rok své pedagogické praxe a cítím stále větší odpovědnost.
Omlouvám se za poněkud subjektivní úvod, dále budou následovat věcnější informace.
Předsálí: Tentokrát jsme vestibul rozčlenili na dvě "dimenze". Vlevo futuristická vize s roboty (velký robot od patnáctiletého Jirky Kmoška), přes mikrotenový předěl vejdete do prostoru světla a barev. Malby a kresby vznikly pozorováním nasvícených tváří.
Takto ostře konturované plochy vedou zcela určitě k pochopení portrétu, proto se stále znovu k této fintě vracím.
Hlavní sál: Vcházíte a předbíhá Vás lidská smečka. Stresovaný dav Vás nutí spěchat a držet tempo. Raději se vyzujte a bláznivě si ťapkejte v barvách… až do obýváku. Uprostřed stojí osamocený stůl (autorem je sedmnáctiletý Vojta Kmošek). Po staletí byl symbolem lidské pospolitosti, setkávání, komunikace. Současná doba preferuje "odsednutí", jsme tu jakoby každý sám pro sebe.
Kromě portrétů na různý způsob jsme sál vyzdobili početnou kolekcí grafik a také voskových batik, kterým jsme se letos několik týdnů věnovali. A co ty židle? Kromě stolu patří k základnímu vybavení lidských příbytků. Zahráli jsme si na nábytkové návrháře. Židle na řadu způsobů Vám předkládáme v malbách, kresbách i malých modelech.
Přísálí: Levou část - tu temnější - jsme proměnili v kostnici. Trošku studium anatomie, trošku lekce pokory: vždyť prach jsme a v prach se obrátíme. A opět paralela se stroji v kresbách i barevných grafikách (několikabarevný linoryt vznikal postupným odrýváním matrice). Pravou část jsme věnovali absolventům z řad patnáctiletých i maturantům, kteří uspěli u talentových zkoušek na vyšší typy výtvarných škol. Letos jich bylo požehnaně. Devět budoucích středoškoláků (Jirka Kmošek, Tereza Veselíková, Tereza Adolfová, Eva Vomočilová, Martina Stříteská, Alice Bartůňková, Daniela Vejrychová, Jiří Slíva, Vojta Krejčí - poslední tři jmenovaní vystavují na balkóně) a pět budoucích vysokoškoláků (Jana Chadimová, Simona Nováková, Jana Vašková, Petra Sejkorová, Ondra Moučka). Další dvě želízka v ohni ještě máme, před talentovkami mají letos Anna Švehelková a Víťa Fogl. Spolu s nimi zde vystavují své ucelené kolekce další "přípravkáři", které talentové zkoušky čekají v příštích letech .
Jídelna: Děkuji všem rodičům, kteří se spolu s dětmi zapojili do projektu "Rodinné podoby".
Většina z Vás, k mé velké radosti, vycítila, že nejde o exhibici v sokolovně, ale přihlášení se k jedné z největších životních hodnot - k rodině. A tak se, myslím, projekt vydařil. Příprava druhé části "domácího úkolu" - hledání předků - byla pro nás doma poměrně náročná. Hodně večerů jsme věnovali zpracovávání dětmi dodaných fotografií pradědečků a prababiček, ale zároveň to pro nás bylo velmi obohacující. Co fotka, to pozoruhodný životní příběh! Nejstarší prapředek na našich fotografiích se narodil v roce 1813 a pravděpodobně nejstraší fotografie je z roku 1873. Potěšilo mě, že děti toto hledání rodinných kořenů velmi zaujalo. Třetí projekt "Oděv s příběhem", určený pro středoškoláky, už neměl takový ohlas. Zareagovalo jen pár lidí, zato velmi mile. Výsledek prezentujeme v hlavním sále pod balkónem.
Chodby: Malá šatna a přilehlý prostor se proměnil v uměleckou galerii. Tváře z obrazů Vám budou jistě povědomé. I tady se setkáte s grafickou technikou suché jehly.
Schodiště: Cestou po schodech si počtete. Dozvíte se něco o hodnotovém žebříčku Vašich ratolestí. Jednoznačně vítězí láska, takže není ještě vše ztraceno.
Balkón a galerie: Tyto prostory tentokrát zaplňují artefakty, které souvisí s pěti lidskými smysly: inspirovali jsme se různými vůněmi, chuťovými vjemy, hudbou a různými zvuky (např. cinkání zvonků). Početná je i haptická kolekce - keramické struktury, děrovaný papír na způsob slepeckého písma, frotáž těla, kresby vzniklé v pohybu - při běhu, při skoku. O tom, že vidíme, snad svědčí celá tato výstava. Ruce a ručičky, naše věčné téma, tuto kolekci doplňují. Malby na balkóně inspiroval soulad a nesoulad v lidských vztazích. Jak jsem výše zmínila, vystavují tady také tři z devíti absolventů.
Keramika, která je podstatnou součástí naší práce, celou výstavu doplňuje. Při zdobení keramiky jsme se tentokrát inspirovali ornamentikou severoamerických indiánů.
Jistě Vás zaujmou monumentální vázy Iloniných dětí a novým prvkem, s kterým jste se u nás ještě nesetkali, je ruční papír od dětí Petry Jonášové.
Na závěr mi dovolte jedno velké poděkování všem, kteří se podíleli na realizaci této výstavy. Sama bych nezmohla nic. Zvláště pak Aničce Čejkové, naší floristce, Pavlíně za výborné obědy a novému správci sokolovny, panu Františku Briolovi, za ochotu řešit za nás všechny provozní problémy.
Děkuji!
Šárka Hrouzková i za své kolegyně